Koupíte novou pistoli a během několika minut zjistíte, že existují stovky doplňků, pružin, kompenzátorů, spouští nebo povrchových úprav. Které z nich mají skutečný přínos a které slouží hlavně pro efekt? Podíváme se na nejčastější úpravy zbraní, jejich výhody, rizika i situace, kdy je lepší ponechat zbraň v původním stavu.
Pořízení zbraně představuje nemalou finanční investici. Cena běžné služební pistole s polymerovým rámem v základním provedení (HS Produkt, Glock, CZ P-10) se dnes pohybuje okolo 20 000 Kč. U pistolí s kovovým rámem bývá přibližně o 20–25 % vyšší, zatímco samonabíjecí pušky začínají zhruba na 25 000 Kč a mohou stát i více než 100 000 Kč.
Zatím ale mluvíme o zbraních v továrním provedení. Někteří majitelé je považují za hotový výrobek a nemají potřebu na nich cokoliv měnit. Jiní si je naopak chtějí přizpůsobit vlastním potřebám, zlepšit jejich ovládání nebo jim dodat osobitý vzhled.

Kolimátor, zbraňové světlo nebo zvětšená botka zásobníku patří mezi nejčastější úpravy moderních pistolí. Foto: Rigad
Právě tady přichází na řadu tuning zbraní. Ten se může projevit pouhou výměnou mušky a hledí, výměnou vratné, bicí či zápalníkové pružiny, ale může také končit naprostou přestavbou, po které výsledný vzhled zbraně nebude původní sériové provedení ani připomínat.
Pro větší přehlednost rozdělíme úpravy zbraní do dvou základních skupin:
Ve skutečnosti ale hranice mezi oběma skupinami není vždy jednoznačná. Některé úpravy mění vzhled i funkci zbraně zároveň, proto se k jejich přínosům i možným nevýhodám v dalším textu ještě vrátíme.
Někteří majitelé chtějí zbraň barevně sladit se zbytkem výbavy nebo jí dodat osobitý vzhled. Jednou z nejznámějších možností je Cerakote, který ale rozhodně nepatří mezi nejlevnější úpravy.
Velmi zjednodušeně jde o nanesení keramického povlaku v polymerovém pojivu na vyčištěný, odmaštěný a upravený povrch. Následně dochází k jeho vytvrzení při určité teplotě, jejíž výše závisí na materiálu, na který je nanášen. Existují však i varianty bez tepelného vytvrzování.
Tato úprava by měla být mnohem odolnější než použití klasických postupů povrchové úpravy, jako je černění, lakování apod. Jako každá „barva“ však i Cerakote časem ponese stopy opotřebení – oleští se zejména na hranách a na exponovaných plochách se mohou objevit škrábance. To neznamená, že by nešlo o kvalitní povrchovou úpravu. Znamená to pouze, že nic není věčné.
Pozornost je třeba věnovat také aplikaci Cerakote na funkčních plochách. Přestože se podle výrobce jedná o vrstvu silnou pouze 0,025 až 0,05 mm, může narušit výrobní tolerance. Typicky jde o uzamykací plochy závěru, ozuby, vodicí drážky nebo vnitřní prostor pouzdra závěru, ve kterém se pohybuje závěrová soustava. Právě zde může dodatečná vrstva zvýšit tření a ovlivnit správnou funkci zbraně. Pokud se pro Cerakote rozhodnete, svěřte jeho aplikaci odborníkovi, který má s touto technologií prokazatelné zkušenosti.
Krylon je jedním z typů barev používaných zejména pro matné maskovací nástřiky vojenských zbraní a vybavení, případně také v airsoftu. Jeho výhodou je dobrá přilnavost bez nutnosti výraznější předchozí úpravy povrchu i rychlé schnutí. Na dotek je suchý přibližně po 15 minutách, plného vytvrzení však dosahuje až zhruba po sedmi dnech.
Na jednoduchou aplikaci nabízí Krylon překvapivě dobrou odolnost a současně jde o cenově dostupnou úpravu. I při domácím nástřiku ale platí, že barva nepatří na funkční mechanismy ani do vnitřních prostor zbraně. Vyplatí se také vyhnout levným napodobeninám, které nemusí dosahovat stejných vlastností.
O stipplingu mluvíme tehdy, když dochází k cílenému tepelnému narušování povrchu polymerové součásti zbraně, nejčastěji rámu pistole. K tomu lze použít klasickou páječku, pájecí pero nebo laser.
Původním cílem této úpravy bylo zvýšit drsnost úchopových ploch nebo ovládacích prvků. Dnes se ale funkčnost často prolíná s estetikou a některé laserové vzory mohou působit doslova jako umělecká díla.
Je však třeba připomenout, že jde o nevratnou úpravu. Pokud se rozhodnete pro domácí zásah, měli byste přesně vědět, jak hluboko lze do materiálu zasahovat a jakou teplotu použít. V opačném případě hrozí narušení pevnostních vlastností rámu. Z pohledu výrobce jde o nevratný zásah do konstrukce zbraně, za jehož důsledky už výrobce zpravidla nepřebírá odpovědnost.
V posledních letech lze sledovat rostoucí oblibu dodatečného frézování závěrů nebo jiného odebírání materiálu, které často nemá žádné funkční opodstatnění. To ale neznamená, že taková úprava nemůže ovlivnit funkci zbraně.
Každý výrobce během vývoje zbraně provádí rozsáhlé funkční testy, při kterých mimo jiné ladí vlastnosti vratné pružiny tak, aby spolehlivě zajistila správný pracovní cyklus závěru. Důležitá je přitom i jeho rychlost. Pokud závěr odlehčíte odebráním materiálu a ponecháte původní vratnou pružinu, cyklus se zpravidla zrychlí. A právě změna jeho rychlosti může ovlivnit spolehlivost zbraně.
Na úvod je dobré vysvětlit dva pojmy: OEM (Original Equipment Manufacturer) a aftermarket. OEM označuje originálního výrobce dílu i zbraně, tedy prvovýrobce. Aftermarket představuje druhovýrobu – výrobce dílu není totožný s výrobcem zbraně. Tento rozdíl by měl hrát důležitou roli při výběru náhradních dílů.

Při zásazích do spoušťového mechanismu nebo výměně vnitřních součástek je důležité zachovat bezpečnost i spolehlivost celé zbraně. Foto: Rigad
Obecně lze říci, že originální výrobce každý díl před uvedením na trh důkladně testuje a zná jeho limity, například životnost vyjádřenou počtem výstřelů. I při konstrukční nebo materiálové změně na první pohled nepodstatné pružinky neváhá znovu provést zkoušky životnosti celé zbraně.
Nejde přitom jen o jeden kus. Někdy padne i 20 000 ran na každou z několika testovaných zbraní, aby se ověřilo, že změna jedné součástky neovlivní funkci ostatních dílů ani celkovou životnost zbraně. Testování na více kusech navíc potvrzuje opakovatelnost výsledků.
Ano, existují zavedení aftermarket výrobci, jejichž výrobky si díky dlouhodobým zkušenostem uživatelů získaly pověst spolehlivých a kvalitních dílů. Stejně tak ale lze narazit i na výrobce, kteří se testováním nezabývají a odpovědnost za případnou závadu nebo nehodu buď neřeší, nebo se ji snaží přenést na zákazníka. Výrobce aftermarket dílu zpravidla nenese odpovědnost za zbraň jako celek, ale pouze za konkrétní součástku. Konečnou odpovědnost za funkci zbraně po instalaci takového dílu proto vždy nese uživatel.
Právě proto výrobce zpravidla poskytuje záruku na zbraň jako celek pouze tehdy, pokud jsou použity originální díly a příslušenství (OEM) a jejich montáž proběhne v autorizovaném servisu.
Nejčastěji jde o úpravy spoušťového mechanismu, jejichž cílem je zjemnit nebo zkrátit chod spouště či snížit její odpor. Tyto parametry ale výrobce nenastavuje náhodně – jsou výsledkem kompromisu mezi ovladatelností, spolehlivostí a bezpečností.
Při neodborném zásahu může bez znalosti zákonitostí úhlování a přesahu součástek dojít k narušení bezpečnosti i spolehlivosti zbraně. Pokud je úprava provedena necitlivě, může například dojít k nechtěnému spuštění při otřesu nebo dokonce k nechtěné dávce.
V obou případech jde o narušení bezpečnosti samotné zbraně, které může mít za následek poškození zdraví či majetku. V případě nežádoucí dávky může dojít také k narušení obecné bezpečnosti, například k úniku střely mimo prostor venkovní střelnice v situaci, kdy to střelec nečeká.
Kompenzátory zdvihu patří mezi úpravy, které pro některé majitele znamenají zvýšení tzv. „cool faktoru“. Současně s sebou ale nesou i důsledky, které mohou být v určitých situacích nežádoucí.
Kompenzátor zdvihu je zařízení, které směřuje část tlaku horkých plynů, obsahujících i pevné nespálené částečky střelného prachu, směrem vzhůru. Účelem je potlačení zdvihu zbraně při rychle opakovaných výstřelech. To je velmi žádoucí při sportovní dynamické střelbě, například v IPSC divizi Open.
Paradoxní je, že čím vyšší kompenzační účinek chci vyvolat, tím vyšší tlak náboje potřebuji. Ideální tlak může ležet až za hranicí nejvyššího povoleného tlaku dle CIP. Čím slabší náboje použiji, tím menší kompenzační účinek bude vyvolán a vnímán. Tolik ke sportu.
Z hlediska sebeobrany je však třeba brát v úvahu možnost, že v případě obranné střelby bude nutné střílet z nestandardních pozic, s nestandardní polohou zbraně vůči tělu nebo v nestandardním prostředí. Příkladem může být situace, kdy obránce střílí vsedě směrem na útočníka, který stojí v bezprostřední blízkosti u vozidla zboku u dveří. Rázem zde vzniká potřeba směřovat zbraň ústím vzhůru, aby došlo zásahem vitální zóny k zastavení útoku. V takové chvíli porty kompenzátoru s velkou pravděpodobností směřují přímo do obličeje obránce.
Dalším příkladem je střelba ve stoje z bezprostřední blízkosti, kdy je třeba střílet „od pasu“. Opět platí, že při svislé poloze pistolové rukojeti jsou plyny směřovány vzhůru, přímo do oblasti brady a obličeje obránce.
V případě prostředí mám na mysli zejména střelbu za snížené viditelnosti – ve tmě, ať už v temné místnosti, nebo venku v noci. Světelný efekt horkých plynů směřovaných vzhůru může znamenat výrazně vyšší expozici světlem pro zrak obránce, a tím ztížit orientaci v rizikové situaci.
Podle mého názoru má kompenzátor své pevné místo ve sportovní střelbě. Pro sebeobranné nebo služební použití ho ale považuji za velmi problematický, protože jeho přínosy podle mě nepřevažují nad omezeními, která s sebou přináší.
Toto rozšíření zásobníkové šachty pomáhá při navádění zásobníku během rychlého přebití zbraně. U některých, především sportovních zbraní, má určitě smysl – právě tam, kde se rozdíly mezi střelci počítají na zlomky vteřin. Některé typy zbraní mají magwell již z výroby.
U sebeobranných a služebních zbraní bych jeho instalaci zvažoval zejména vzhledem k rozšíření nebo prodloužení těla rukojeti. U služebních zbraní nošených neskrytě to až taková negativa nepřinese. U sebeobranných zbraní, které bývají převážně kompaktních či subkompaktních rozměrů, však může těch pár milimetrů navíc způsobit, že zbraň bude pod oděvem viditelnější nebo méně pohodlná k nošení.
Oslím můstkem mi to připomíná jistou módní vlnu kompaktních zbraní s prodlouženou hlavní se závitem a prodlouženým zásobníkem. Kompaktní zbraně beru jako kompromis mezi požadavkem na pohodlné skryté nošení a požadavkem na určitou míru pohodlí při střelbě. Pořizovat si zbraň na sebeobranu s prodlouženou hlavní a k tomu prodloužený zásobník znamená, že si člověk mohl na „nošení“ rovnou koupit full-size zbraň.

Prodloužená hlaveň se závitem umožňuje montáž kompenzátoru nebo tlumiče, při skrytém nošení však přináší i určitá omezení. Foto: Rigad
Pomíjím přitom fakt, že závit bývá opatřen ochrannou maticí, která má při nošení tendenci se povolovat a ztrácet. Prodloužená hlaveň dává smysl především pro použití kompenzátoru nebo tlumiče. U tlumiče je navíc vždy potřeba řídit se aktuální právní úpravou jeho nošení a použití.
Kompenzátor a magwell bych přirovnal ke spoilerům na autě. Ve světě sportovních vozů mají při vysokých rychlostech určitě smysl. V běžném provozu je oblast jejich účelného využití silně omezená.
Další nevratná úprava zbraně má za cíl posunout pozici dominantní ruky co nejvýše pod osu hlavně, aby se minimalizoval klopný efekt, tedy zdvih zbraně po výstřelu. Opět platí, že výrobce zvolil konkrétní podobu lučíku s ohledem na použitý materiál, konstrukci, požadovanou funkci i odolnost. Neodborným zásahem do této části lze rám nenávratně poškodit nebo zničit.
Na rozdíl od předchozích zásahů jde o úpravy, které jsou vratné a umožňují kdykoliv obnovit původní podobu zbraně. Drsnost a přilnavost rukojeti je přitom do značné míry individuální záležitostí. Právě proto je výhodou, že si můžete různé typy střenek nebo gripů vyzkoušet a podle vlastních zkušeností je případně bez větších problémů vyměnit.
Při výběru je ale dobré myslet i na jednu praktickou věc. Některé zdrsňující prvky výrazně více opotřebovávají oděv, pod kterým zbraň nosíte skrytě. Každý, kdo nosí zbraň delší dobu, má ve skříni několik triček s prodřeným místem v oblasti, kde se o ně rukojeť opírá. Zvýšení drsnosti gripu jejich počet nejspíš jen zvýší.

Nalepené gripy patří mezi vratné úpravy, které mohou zlepšit jistotu úchopu bez zásahu do konstrukce zbraně. Foto: Rigad
Stejně jako u střenek a gripů je i výběr typu mířidel individuální záležitostí. Tritiová, světlovodná i luminiscenční mířidla mají své výhody i nevýhody.
Posledně zmíněné úpravy – výměna střenek, lepení gripů a výměna mířidel – nijak nezasahují do funkce zbraně ve smyslu bezpečnostních mechanismů, nicméně jde o subjektivní funkční změnu.
Mohou významně ovlivnit komfort používání, jistotu úchopu nebo rychlost zamíření. Při zachování postupu instalace z návodu k použití si tyto jednoduché úpravy může uživatel často provést sám, případně je bez větších zásahů svěřit odborníkovi.
Každý si nakonec musí sám rozhodnout, které úpravy mají pro jeho způsob používání zbraně skutečný smysl. Cílem tohoto článku nebylo od tuningu odrazovat, ale upozornit na jeho výhody, možná rizika a přimět k zamyšlení, zda konkrétní úprava skutečně stojí za to. Mně osobně se při rozhodování osvědčuje 5 jednoduchých otázek:
Pokud si na všechny otázky dokážu odpovědět kladně, pak má pro mě konkrétní úprava v mém „zbraňovém vesmíru“ smysl.

